Cesta k jasnocitu a jasnovidu

Tato přednáška by měla vyznít jako soukromá zpráva o mých výzkumech v oblasti, která se označuje jako „mimosmyslové vnímání“. Chci to zasadit do takového kontextu, aby to mohl využít každý ve svém životě. Nejde o přednášení nějakých absolutních pravd, ale spíš o předání zkušeností s tím, že každý může využít tyto poznatky ve svém životě po svém. Pokud budu říkat některé věci na tvrdo nebo autoritativně, nedělejte si z toho vůbec nic, pokusím se ty věci alespoň trochu zpochybnit.
Téma jasnocitu a jasnovidu se mezi lidmi traduje jako jakási zvláštní schopnost. Jako zvláštní schopnost ji nevnímám, neboť jsem se k tomu dopracoval. Neměl jsem k tomu vůbec žádné předpoklady, hned po sametové revoluci, kdy jsem se začal zajímat o tyto věci, napsal jsem do novin, kde byly inzeráty, jež nabízely možnost zjistit, zdali člověk tyto schopnosti má. Tak jsem vyplnil příslušný formulář, byla tam možnost zjistit, zdali mám senzitivní schopnosti nebo léčitelské schopnosti. Přihodil jsem padesátikorunu a poslal jsem to do redakce a přišla mi odpověď, že nikoliv. Napsal jsem do druhých novin, odpověď přišla úplně stejná. Nic jsem necítil, nic jsem neviděl, neměl jsem žádné schopnosti. Jenom jsem se o to velice, velice zajímal. Po těchto negativních zprávách, že nikdy senzibil ani léčitel nebudu, jsem se zdravě naštval a řekl jsem si, že teda budu. Od té doby jsem na tom začal systematicky pracovat. Říkám to proto, že v populaci jsou jedinci, kteří mají talent pro tyto věci, kteří mají větší citlivost. Známe to ze šamanské praxe, ti lidé prodělali nějaký úraz nebo onemocnění, které nějakým způsobem narušilo jejich systém a oni jsou potom schopni lépe přijímat informace z vnějšího prostředí. Platí tedy, že určité procento populace má talent nebo dispozice, aby bylo citlivější a senzitivnější. Věci, o kterých budu mluvit může ovšem dělat úplně obyčejný člověk, pokud bude chtít a záleží hodně na tréninku. V české společnosti je to přijímáno stále jako jakási anomálie, ovšem na západ od našich hranic je požadavek v některých nemocnicích na personál, speciálně na zdravotní sestry, aby byly schopny pomocí pocitu ve své dlani zjistit, v jakém stavu je pacient. Vím, že některé sestry v nemocnici kde pracuji se tomu pošklebovaly, říkaly „hele, hele, podívej jaké věci by to po nás chtěli, hahaha“. U nás v Čechách je to pořád jakási nenormální věc.
Jasnocit se dá natrénovat velice snadno, většinou se používají dlaně, ale mohu v podstatě použít jakoukoliv část svého těla. Zásadní problém samozřejmě je, co mám v té dlani cítit nebo jak vlastně poznám, že toto je ta informace z vnějšího prostředí? Nejjednodušší je zajistit si nějaký energetický zářič, který je opravdu silný a k němu pomalounku přibližovat dlaň a jenom sledovat pocit v té dlani. Když mi o tom říkala jedna léčitelka, bylo mi asi 21, tak jsem necítil vůbec nic. Necítil jsem nic z člověka, necítil jsem nic z rostliny, prostě ani ťuk. Až jsem se jednou přiblížil k televizoru, tehdy to byl ještě výrobek z SSSR, nějaký Rubín a z té obrazovky šlo opravdu tvrdé záření. A najednou jsem ji ve svých dlaních ucítil. I když ta energie byla jemnohmotná, tak přeci jen hodně tvrdá a mohl ji ucítit i takový tvrďák, jakým jsem byl tehdy já. Ten vjem lze nejlépe popsat tak, jako by vám do dlaně foukal vítr nebo vánek. Narazíme na něco takového jako odpor vzduchu. Tento vjem já mohu mít z jakéhokoliv předmětu, například z tohoto křesla nebo z poháru vody. Ovšem na živých organismech se to zkouší nejlépe. Jakmile jednou budete vědět, jak to má chutnat, tak pak už to je jen otázka cviku. Vždycky je to otázka toho prvního kroku, jakmile to jednou objevíte, tak pak už je to jenom otázka cviku. Po té obrazovce mě trochu brněla ruka, vzpomněl jsem si, že se to má omýt a pak už jsem to samozřejmě začal zkoušet. A protože jsem pracoval s lidmi a byl jsem s nimi přes své ruce v kontaktu, tak jsem mohl trénovat každý den. Později jsem zjistil, že pokud jsem v kontaktu se svým tělem, mohu cítit například celým tělem. Člověk který je primárně intelektuálně založený, rád přemýšlí a je hodně ve své hlavě, může mít z počátku s prociťováním trochu problémy, je však potřeba to zkoušet a nenechat se odradit počátečními neúspěchy. Je třeba to zkoušet dokud nepřijde „ano, to ono, to je ten správný pocit!“. Dá se trénovat na lidech, rostlinách, zvířatech, na podloží, v podstatě na čemkoliv. Druhým problémem je, když už cítím, interpretovat své pocity. Cítím nějaké brnění, teplo, pocit který nedokážu popsat, ale co s tím? Co to znamená? Tady začíná další práce. Při práci s lidmi se empiricky zjistilo, že tam kde je problém, tak ten pocit není zrovna příjemný. Je tam chlad nebo je tam foukání nebo píchání, prostě pocit, který člověku moc nechutná, Naopak, když je to místo v pohodě, tak je tam takový příjemný pocit, teplo, příjemná pulsace. Ale to ještě nestačí. Mohu sice takto zjistit, kde problém je a kde není. Je samozřejmě dobré abych se podíval trochu do anatomie a nehledal třeba játra na levé straně. Mohu si takto osahat v podstatě celé tělo, ale člověk neví co který pocit znamená. Měl jsem samozřejmě možnost vyžádat si od pacientů zpětnou vazbu a přiřadit k pocitům konkrétní problémy. Jde o to, jak třeba rozliším pocitově akutní zánět od chronického, že? Byla taková zajímavá příhoda, byl u mě známý na terapii a já říkám „hele, ty máš problémy se žlučníkem“, on to popřel, že jako nikdy s ním nic nebylo. Říkám „hele, tady vyloženě na tom žlučníku ten pocit není dobrý“. Nepřesvědčili jsme se navzájem, ale po týdnu když jsme se znovu sešli a rozebírali jsme to, tak se zjistilo, že měl před terapií knedlo vepřo zelo a nedal si potom pivo. Takže žlučník byl v pořádku, ale momentálně byl vyloženě přetížen. A to je takové úskalí toho jasnocitu, odhalit, zdali tam je ten problém na energetické úrovni nebo už na fyzické. Proto se to zatím nedostalo do zdravovědy, jde v podstatě o analogovou informaci. Digitální informace je in formace typu ano-ne, logická nula nebo logická jednička. Analogovou informaci není možné takto jednoznačně interpretovat, je možno ji popsat spíš jako křivku nebo funkci. Takže nepřijde ano-ne, ale například kruh nebo kužel a já nemůžu říct jednoznačně „je to plus, je to mínus“. Pracuji tedy s celostní informací a tu se snažím převést do ano-ne a tím ji konkrétně popsat. Spousta z nás je přirozeně citlivých, ale nemůžeme to v běžném životě dobře použít, protože prostě nevíme co s tím. Jediný návod, který znám je praxe, praxe, praxe. Udělat si ze své zkušenosti vlastní systém. Potom můžeme díky zkušenosti říci „hele, je to celkem pohoda, mělo by to do rána přejít“ nebo naopak „tohle vypadá akutně, mazej na pohotovost“. A pro mě je to samozřejmě velká výhoda, protože o pacientovi toho vím podstatně více a podle toho mohu i účinněji terapeuticky zasáhnout. Navíc mě nijak nevadí lékaři, normálně s nimi spolupracuji. Mohu pomocí jasnocitu diagnostikovat na dálku, tady je potřeba trochu teorie o prostoru. Na začátku dvacátého století byla populární teorie o éteru. I ve vědeckých kruzích. Nevědělo se přesně jak se šíří například radiové vlny. V současnosti bych mohl odkazovat na závěry kvantové fyziky, které vyloženě říkají, že na určité úrovni je každý bod ve vesmíru propojen s každým. Byly na to přímo experimenty, pro laickou veřejnost byly publikovány dokumenty v dvd formátu, vyšly i u nás. Pokud pracuji v tomto kontextu, tak není rozdíl, jestli mám člověka před sebou na lehátku nebo je v druhé místnosti a nebo je třeba v jiném městě. Takže díky citlivosti a napojení, mohu mít člověka v podstatě před sebou, i když je kilometry daleko. Mohu si tedy dělat diagnosu tímto způsobem na dálku. Mohu tak diagnostikovat zvířata, rostliny nebo i neživé věci například automobil nebo nemovitost. Mohu si prohlédnout podloží nemovitosti, zdali je to na dobrém místě a spoustu dalších věcí. Jedno ze základních měřítek, jak hodnotit pocity je to, zdali je pocit pro mě příjemný nebo nepříjemný. Pokud bych chtěl tu celostní informaci převést na plus a mínus, tak ten příjemný pocit bude plus a nepříjemný mínus. Lze si pocity i oznámkovat, jako ve škole. Jednička je nejlepší pocit, pětka ten nejhorší. Mohu si to samozřejmě upravit. Doma mám například udělanou tabulku, pod sebou jsou napsané orgány a vedle chlívečky. Nahoře je datum, když někdo přijde, můžu říct ok, sjedem si to, oznámkuji si orgány, hned vidím jaký tělesný systém je nejvíce zatížený. Při příští terapii mohu postupovat podobně a hned vidím, jestli došlo ke zlepšení nebo nikoliv. Mám tam samozřejmě i celou páteř, ta se velice dobře diagnostikuje, postupuji obratel za obratlem. Výstup potom může být „v té oblasti páteře, která vás bolí jsem nic nenašel, ale o pět obratlů výš je to špatné, dole je to způsobeno reflexním drážděním“. S tím jasnocitem je to tedy takto jednoduché, dopracovat se k těm konečným výstupům už tak jednoduché být nemusí. Je to o trpělivosti. Nemusím nutně používat dlaně, pocity mohu vnímat celým tělem. V sociálním styku by bylo legrační reagovat například „počkejte, já si sáhnu jestli mluvíte pravdu“, v přítomnosti například rozzuřeného člověka můžete vnímat a sdílet s ním jeho energie celým svým tělem. Dojde třeba k situaci, kdy někdo mluví sice pozitivně, ale dobrý pocit z něj nemám. Pak je třeba popřemýšlet, zdali dotyčný člověk nemá nějaký skrytý záměr. Může to být i naopak, jde o dobrého člověka, akorát nyní má to a to trápení. To je na úvod k jasnocitu.

Citlivost znamená otevření se. Povolím své bariéry, aby informace mohly vstoupit do mého systému. Co nejvíce se vystavím vlivu situace, kterou chci intuitivně nahlédnout. S tím je spojena řada problémů. Pokud jsem prožil nějaké situace, které mě naučily držet systém uzavřený, pak otevření se může být problematické. Pokud ovšem zůstanu otevřený, tak jsem vystaven působení okolí mnohem více, ať už je pozitivní nebo negativní. Stačí si zapnout televizní noviny a jste vystaveni působení mínusových informací, nakonec dávají nějaká zvířátka, aby lidi měli alespoň něco pozitivního. Jinak je to samá autohavárie. Pokud je někdo extrémně otevřený, tak se na to ani nemůže dívat, jak ho to drtí. U jasnocitu je tedy další umění, kromě toho že se otevřu a naladím, opět se uzavřít. Omezit zase své vnímání, v podstatě se znecitlivět. Jedete v hromadné městské dopravě nebo se postavíte do fronty v hypermarketu, pokud se neohraničíte, tak ty okolní energie jdou do vás a může to být pěkný pocuc. Takže někdo s jasnocitem může mít opačný problém. Nikoliv se otevřít, ale naopak zavřít. Je výborné to trénovat. Vstoupit do situace a otevřít se a potom z ní vystoupit a stáhnout se.

Před lety byla vydána kniha Celestýnské proroctví a v ní je návod na jasnovid. Máte roztáhnout prsty u rukou a dívat se na ně tak dlouho, dokud mezi prsty neuvidíte energii. S touto technikou je trochu problém. Pokud se takto díváte, tak tenký světelný lem uvidíte okolo jakéhokoliv předmětu. Není to tím, že by bylo zapojeno energetické centrum, které je uprostřed hlavy, ale je to tím, že oční buňky, které zpracovávají světelné informace jsou zahlceny a začnou do mozku posílat jiné informace. Takže je to moje reakce na zvýšený přísun světla do očí, neznamená to, že bych tam přímo něco viděl. Je to popsáno v obecné psychologii, vyučuje se to na vysokých školách. Tento druh jasnovidu bych tedy poněkud rozporoval, přesto se dá tímto způsobem vidět, postup je ale zcela jiný. Jednu dobu byly velice populární trojrozměrné obrázky. Na papíře máte něco nakresleného, dáte to blízko k očím a pomalu to oddalujete. V určité vzdálenosti od očí se změní ohnisková vzdálenost mezi tím papírem a vaším pohledem a z obrázku jakoby vystoupí obrázek další, který je vidět jako trojrozměrný. Ten obrázek normálně nevidíte. Samozřejmě jsem tam nic neviděl, ale trénoval jsem to čtrnáct dní, až mi tekly slzy z očí a pak se to povedlo. V praxi to pak funguje tak, že pokud vy se dokážete na někoho dívat jako na trojrozměrný obrázek, změnit ohniskovou vzdálenost svého pohledu na člověka, na zvíře, rostlinu, na situaci, tak najednou začnete vidět věci, které tam normálně vidět nejsou. Podařilo se mi to několikrát, bylo to úžasné, protože barvy vidíte úplně jinak, jsou mnohem jasnější a jakoby živější. Ovšem vjem mi vydržel vždy jen několik vteřin, jde vám spousta energie do mozkových center, ten první pocit je jako by vás něco udeřilo uvnitř hlavy. Nějaký talent nebo dispozice na tento druh vnímání nemám, určitě by se to ale dalo natrénovat. V literatuře je popsán příběh o člověku z Tibetu, myslím že se jmenoval Lopsang Rampa, kterému odvrtali v klášteře kousek čelní kosti, aby mohl mozek lépe pracovat se světlem a on potom skutečně jasně viděl. Samozřejmě vyvstává stejný problém jako u jasnocitu, protože si musím ujasnit, co která barva znamená. Další možnost jasnovidu je, že nezapojuji přímo fyzické oči, ale používám svoji představivost. Postup je velice jednoduchý. Zase musím říci, že na i na představivost jsem byl naprosto natvrdlý. Když mi někdo řekl „zavři si oči a tohle si představ“, tak jsem viděl jen tmu. Žádný obraz se tam neobjevil. Samozřejmě, každý člověk má představivost a něco si představuje. Na povel jsem však nebyl schopen představit si vůbec nic. Nevěděl jsem, jak to má vypadat, když si mám něco představit. A jak mám tedy poznat ve své představivosti, jestli je něco dobře nebo špatně? U jasnocitu je to dobrý a špatný pocit. U jasnovidu je to je to například zelená a červená barva. Zelená je plus, červená je mínus. Příklad. Chci jet autem z Jihlavy do Havlíčkova Brodu. Cestu znám, už jsem tam jel mnohokrát, sedím na sedadle, klíčky v zapalování, zavřu si oči a představuji si postupně cestu. Zrychleně samozřejmě, stačí minutka abych si to projel. A když se mi objevují zelené semafory, cesta bude v pohodě, můžu jet. A když se objeví červená, tak musím dát pozor, mohou být komplikace, může se něco stát. A může se stát, že pojedete v realitě, tak vám tam proběhne srnka. Protože jste si to promítli, tak do ní nevrazíte, ale přibrzdíte, protože jste na tu situaci připraveni. V terapeutické praxi to probíhá podobně. Mám klienta na lehátku, zrelaxujeme, pak provedu dotyčného jeho tělem, například řeknu „tak nyní se podíváme na váš zažívací trakt, já vás jím provedu a vy mi budete říkat jaká je tam barva“. A klient skutečně přesně popíše, kde ten problém je. A můžeme použít třeba ty barvy. Ale kolikrát se stalo, že člověk vidí například krápníky. U té jasnovidnosti tam může potom naskakovat úplně cokoliv. Samozřejmě je tu zase problém interpretovat, co ten krápník znamená. Je to usazenina, cysta nebo nějaká plíseň? Chce to zase trénink a praxi.
Účinnost nebo pravděpodobnost mých vizí, respektive že to co vidím odpovídá realitě je asi osdesát procent. Nemám to podloženo nějakým výzkumem, je to empirické zjištění. My se můžeme přes pocity a vize napojit i do hlubších částí psychiky nebo i do kolektivního nevědomí a můžeme zjišťovat například obecné záměry větších uskupení, například firem. Můžeme vstoupit i na časovou osu a odečítat věci do minulosti či budoucnosti. A samozřejmě můžeme vidět a cítit i jiné dimenze. My tady žijeme ve třech rozměrech a lineárním čase, ale zkuste si představit realitu, která má například dva a půl našeho rozměru nebo tři celé dvacet pět. Takový rozměr vypadá z našeho pohledu trochu deformovaně, ale při hlubinné práci se s ním člověk setkává.
Další forma jasnovidu probíhá ve změněných stavech vědomí. Spousta z vás to tady zná, je spousta kurzů, kde se chodí do takzvaného alfa vlnění, ale o tom mluvit nebudu, to je známá věc. Spíš jde o to, že mohu měnit frekvence svého vědomí. Mohu ho rozšířit nebo zúžit. Koncentrovat ho do jednoho bodu a nebo mít naopak velice široký záběr. Nejjednodušší je šlehnout si nějaký halucinogen, je to zase popsáno v literatuře o šamanech. Standardně tento postup nedoporučuji, protože to velmi odčerpává vitální energii a tělo se musí zbavit metabolitů těch drog a to není někdy jednoduché dostat je z těla ven, může to trvat až měsíce. Druhé nebezpečí je, že budu kontaktován s obsahy svého nebo kolektivního nevědomí na které nejsem připraven a pak mohu mít problémy psychického rázu. Nicméně, chemie je používána jako iniciace do jasnovidu v mnoha šamanských kulturách. Bohužel je to pro nás nepraktické, těžko si v běžném životě budu brát LSD abych teď hned získal vhled do situace. Potřebuji takový postup, který mě nesebere energii, nezaneřádí organismus a umožní mi pružně se pohybovat na různých hladinách vědomí. Používám technologickou vymoženost, takzvaný psychowalkman. Ten je schopen pomocí impulsů přes zrak a sluch ovlivnit frekvence našeho mozku a tím nás dostat přímo do stavu vědomí, kdy mám přístup k vizím. Nevýhodou je opět nutnost tréninku a trpělivost, protože než se nám mozek tímto způsobem vytrénuje, tak to trvá tak osm měsíců. Pak už zvládnu dostat se do příslušné frekvence sám i bez podpory techniky. Vtip je v tom, že nejrůznější informace, které potřebuji získat se mohou nacházet na nejrůznějších frekvencích. Například mě píchá pod levým žebrem. Na hrubohmotném těle nemusím mít vůbec žádný problém, ale příčinou může být narušená určitá frekvence mého vědomí, ovšem já to vnímám jako tlak na těle. Člověk absolvuje lékařská vyšetření a lékaři nic nenajdou. Udělá se rozbor krve, moči, rentgen, magnetická rezonance, nikde nic a lékař vás odešle na psychiatrii, což v našich zeměpisných šířkách rovná se tomu že jste cvoci. Tady se to tak bere. V Americe nikoliv, tam je to normální. Pokud použiji jasnovid, mohu diagnostikovat to, co lékaři ba ani ti psychiatři diagnostikovat nemohou. Pomocí změny vědomí mohu sejmou informace i z té části organismu, která není vyloženě fyzická. My jsme zvyklí pracovat většinou s vyššími vibracemi než je úroveň fyzického těla, problém se může najít také na ještě pomalejší frekvenci než je hmota kterou běžně vnímáme. Na subatomární úrovni je pocit skutečně ještě hustší a těžší než si dokáže běžný člověk představit. Jedná se například o molekulární vazby v řetězci DNA. I sem se můžeme podívat a i zde můžeme provést diagnosu. To nejsou jen řeči, dneska se například mluví u sportovců o takzvaném genetickém dopingu. Dneska je technicky možné ovlivnit aktivitu některých genů, takže sportovec je potom výkonnější.

Jasnocit a jasnovid má jednu zásadní nevýhodu. Interpretace získaných informací jde vždy přes mou osobní mapu reality. A ta je vždy nedokonalá. Takže informace je vždy deformovaná mým osobním náhledem a přesvědčením. My bychom měli být připraveni přijmout jakoukoliv informaci, i když nebude zapadat do našich představ a bude se nám zdát šílená. Většinou vždy první impulsy, první myšlenky a obrazy jsou ty správné. Čím variabilnější a pružnější je má mapa reality, tím objektivnější je můj vhled. Problém informací, které k nám přicházejí je v tom, že je člověk zpochybní nebo odmítne. V ideálním případě bych měl být tak pružný, že budu připraven na všechno. My jsme však naprogramováni na určitý pohled, který je vytvářen naší výchovou. Normativní tlaky rodiny a společnosti jsou ohromné. Naše dětské vize jsou zpochybněny tvrzením že „tohle je pohádka“ nebo „žádní trpaslíci neexistují“ či „to je jen tvá fantazie, nikoliv realita“ A my se naučíme tento druh vnímání a vizí ignorovat. A pak mám nacpaný v hlavě už dopředu, že toto reálné nebude, toto je nesmysl. Informace, které k nám takto reálně přicházejí, my ignorujeme. Naši schopnost vnímání ovlivňuje i náš světonázor. Abych si hlavu co nejvíce vyčistil a byl připraven na cokoliv, přiřadím si ke své filozofii ještě takovou, která má zcela opačný význam. Jak tedy poznat, jestli ty informace, které vnímám jsou ty správné? Je dobré jasně dopředu zadat, co chci vědět, čím konkrétněji se zeptám, tím konkrétnější dostanu odpověď. Čím obecnější je zadání, tím obecnější je odpověď. Když se zeptám „budu v tomto roce šťastný?“ a odpověď přijde „jo“, tak z toho moc nevytěžím. Je to celkem pravděpodobné, že budu během roku někdy šťastný. Když se zeptám například „setká se moje služební cesta do Prahy s úspěšným vyřešením mého projektu?“, tak to už je něco jiného, mohu sledovat svůj pocit nebo očekávat vizi nebo mohu být napojen na nějakou dimenzi a uslyším hlas „hele nezapomeň si tu smlouvu, co máš v šuplíku“. Zde dostávám zcela jasnou odpověď, kterou já mohu využít v teď a tady. Informace, kterou nemohu převést do teď a tady je mi celkem na nic. Pokud by jste někdo dělali poradenství v tomto směru, tak je velmi důležitý odstup od situace, kterou nahlížím. Čím méně je ta záležitost pro mě osobní, tím přesnější a objektivnější informace mohu získat. Pokud jsem vtažen do situace, tak se mohou projevit mé subjektivní soudy a očekávání a vhled bude dost zkreslený. Třeba mě osobně se velice těžko diagnostikuje rakovina, protože tři lidé v mé rodině měli rakovinu. Jeden na to umřel. A mám k tomu velice silný emocionální vztah, filtruji to přes své emoce, takže v podstatě nikdy nedostanu objektivní informace. To samé, pokud bych měl diagnostikovat člověka, který mi je emocionálně blízký, s kterým mám vztah, tak je také pravděpodobné, že do toho budu zatahovat svoje emoce a svoje názory a projekce. Pokud bych byl schopen vystoupit z toho vztahu, tak to by byla jiná, ale moje zkušenost je, že u pokrevních příbuzenských vztahů je to téměř nemožné. Takže první věc je správně formulovat otázku, druhá je odstup od situace. Je velice nebezpečné nechat se klientem nebo pacientem zatáhnout do jeho hry, člověk pak v dobré snaze vyhovět ztrácí objektivitu. V okamžiku, kdy vstoupím do situace jiného člověka a začnu za něj řešit jeho problémy, zadělávám si na problémy své. Především rozhodovací procesy jsou v tomto velice nebezpečné, nikdy bych neměl rozhodovat za druhé osoby.

Upraveno, zkráceno.